P. Jan Tampír – pekař, kněz, výtvarník… muž mnoha tváří.

IMG_5337Rodák z Novohradských hor P. Jan Tampír před 10 lety odkázal svůj rodný dům Salesiánům v Českých Budějovicích. Za tu řadu let se na tomto místě vystřídaly stovky brigádníků, kteří toto místo stále zvelebují pro potřeby Salesiánského díla, rekreaci rodin s dětmi a pořádání letních táborů. P. Tampír byl nejen kněz s otevřeným srdcem pro mládež, ale i nadaný malíř.

Po celý duben májí možnost návštěvníci Koželužny v Nových Hradech navštívit výstavu kreseb Pátera Jana Tampíra pod názvem: „Do kostelíčka kolem kapličky vedle zámku přes náves…“

vernisáž (zahájení) výstavy se uskuteční v neděli 3. 4. 2016

– výstava je otevřena od 3. do 30. dubna 2016 (čtvrtek – neděle, 10 – 16 hodin)

Více infomací o výstavě zde.

 


P. Jan Tampír – rodák z Hranic, kněz Kristův, umělec…

P. Tampír se narodil v roce 1931 v rodném domě v Hranicích. Když došlo k zabrání Sudet, vyučovalo se ve škole pouze německy a díky tomu se tento jazyk výborně naučil. Později se mu tato znalost velmi hodila, v době totality mohl poslouchat „západoněmecké“ nebo rakouské rádiové stanice a byl tak dobře informovaný o tom, co se děje ve světě, ale paradoxně i u nás doma. Vyučil se pekařem v Českých Budějovicích. Když byl později v kněžské službě, nejedna hospodyňka byla mile zaskočena jeho pekařskými znalostmi a dovednostmi. Neváhal si vzít zástěru a upéct třeba vánočku. Od kněze v taláru to nikdo nečekal. Později pracoval na několika stavbách jako závozník nebo řidič nákladního automobilu. Postupně v sobě objevoval výtvarný talent. Kreslil hlavně tužkou. Od zátiší ovoce, otevřenou krajinu, vesnice většinou s kostelíkem až po portréty. Někdy zkoušel kresbu tužkou oživit akvarelem. Byl malíř samouk. Když se začátkem 60. let uvolnilo celospolečenské sevření z dob stalinismu, přihlásil se ke studiu bohosloví do tehdy jediného semináře v Čechách a na Moravě, do Litoměřic. Vysvěcen na kněze byl 29. června 1969 v Českých Budějovicích Otcem biskupem Josefem Hlouchem. Na jeho primici přijel i P. Bonfilius Maria Wagner. Nesmíme zapomenout, že se spolu dobře znali, i když mezi nimi byl věkový rozdíl cca 5 let a jeden byl z Hranic a druhý z Údolí. Vždyť navštěvovali stejný kostel sv. Petra a Pavla v Nových Hradech. P. Bonfilius mu tehdy daroval cestovní kufřík s bohoslužebnými potřebami – kalichem, patenou, konvičkami atd. P.Tampír ten to dar používal až do konce své kněžské služby při návštěvách nemocných a při zaopatřování umírajících.

Po vysvěcení byl s „laskavým souhlasem církevního tajemníka“ umístěn v Klatovech, kde působil do roku 1974. Tehdy o církevních záležitostech nerozhodoval biskup nebo generální vikář, ti podávali pouze návrh nebo žádost, ale vše musel schválit nebo zamítnout takzvaný církevní tajemník. Pro velký úspěch v pastoraci, především mládeže, byl P. Tampír přeložen do „zapadlé“ pohraniční vesničky Světlík. Hned za kostelem byla vojenská posádka s radarem. Byl tedy zajištěn neustálý dohled, přístup k mládeži byl problematický a snadno kontrolovatelný. Přesto ale právě zde se naplno rozvinula pastorační činnost P. Tampíra, především mezi mládeží, ale nejen mezi ní. V době normalizace zde bylo živé společenství, jezdili sem mladí z Klatovska, Novohradska, ale i z Prahy.

Svým přístupem si získával srdce mnohých lidí. Mimo jiné k tomu využíval právě i svého uměleckého nadání a vidění. Kromě četných obrázků, které visely na stěnách rozlehlé fary, zde měl i výstavu samorostů, které nacházel na vycházkách do okolí Světlíku, kde se těžila rašelina. Ze Světlíku dojížděl i do farností Svéráz a Rožmberk nad Vltavou. Když v roce 1987 uskutečnil ve Světlíku po dlouhých letech biřmování, byl za „odměnu“ od církevního tajemníka přeložen do Benešova nad Černou.

Tam přicházel s rozpaky. Především proto, že dostal na starost i svou rodnou farnost Nové Hrady, a jak staré přísloví říká, „doma není nikdo prorokem“. Nicméně i zde si brzy získal díky svému pozitivnímu přístupu k lidem mnoho nových přátel. Velkou oporou se mu stala komunita sester na Dobré Vodě. V Benešově nad Černou uskutečnil také jednu z prvních výstav svých obrázků. Aby výstava prošla cenzurou, byla nazvána „Jihočeská vesnice“.By lmile překvapen reakcí veřejnosti, a toho povzbudilo kdalším výstavám. Své přeložení na podzim 1990, tentokráte již pouze zrozhodnutí otcebiskupa Miloslava Vlka, přijal sjistým ulehčením i obavami. Přeci jen semu ulevilo, když svou rodnou farnost mohl přenechat jinému správci. Zároveň se obával, jak zvládne nové místove Lhenicích. Bylo mu tehdy téměř 60let. Měl nastarosti ještě farnosti Frantoly a Vitějovice. I zde si brzy získal srdce mnohých farníků. Strávil zde v aktivní službě celých 11let. Pak už jeho síly začala pomalu, ale jistě přemáhat dlouhá nemoc, které podlehl 7.12.2005. Poslední roky svého života strávil v Kněžském domově, v nemocnici a v domově proseniory na Máji, vše v Českých Budějovicích.

V posledních měsících života daroval svůj rodný dům v Hranicích kongregaci Salesiánů Dona Boska. Tímto skutkem potvrdil svou celokněžskou orientaci na mládež. Díky Salesiánům je jeho rodný dům využívám především pro práci s mládeží, a jeho snažení tak pokračuje i po jeho smrti.

Jsem velmi rád, že se ve spolupráci s vedoucí KIC Nové Hrady paní Jarolímkovou a s laskavým svolením paní Třebínové, vedoucí Domu pro staré a nemocné kněze v Českých Budějovicích, podařilo uspořádat u příležitosti 10. výročí odchodu P. Tampíra na věčnost výstavu jeho kreseb.

Upřímné „Pán Bůh zaplať“ všem, kdo se na této výstavě jakýmkoliv způsobem podíleli.

autor vzpomínek Václav Švarc