Animátorské putování TURÍN 2015

4 dny, 4 střediska, 4 cíle: vidět a zažít místa, kde žil Don Bosco, nadchnout se pro salesiánské dílo, posílit dobré vztahy v partě animátorů a seznámit se s animátory z jiných středisek. Animátoři z Plzně, Prahy, Českých Budějovic a Brna prožili úžasnou pouť po stopách Dona Boska.Salesianske_stredisko_mladeze_animatorske_putovani_Turin_2015_069

Prosluněné počasí, mnoho informací, zážitků a vtipných hlášek dalo dohromady nezapomenutelné putování po Becchi, Chieri, Castelnuovu a Turíně – čtyřech důležitých městech, kde se rodilo povolání a život Dona Boska. Vyprávění účastnice Johanky Beránkové z Plzně s osobitými „pikoškami“ (zajímavostmi ze života Dona Boska).

Naše putování, ne však za prací, otevíráme návštěvou vinárny v Castelnuovu, kde chytáme první sluneční paprsky a užíváme si 20°C tepla. PikoškaV této vinárně je také k dostání víno, které podala matka Markéta společně s pecnem chleba nemocnému Jeníkovi a ten se po vypití vína, snězení chleba a dlouhém spánku uzdravil. Po dojezdu do Becchi, místa narození a dětství Dona Boska, bylo na pořadu dne ubytování a pak Liborem komentovaná prohlídka důležitých míst vesničky, které nyní vévodí nádherná bazilika Dona Boska, postavena na místě rodného domku zakladatele salesiánů. Ta byla dokončena až ve 20. století a je postavena ze dvou částí. Horní část připomíná archu a vítá nás zde 8 metrová socha Ježíše, spodní část byla inaugurovaná šestým nástupcem Dona Boska a to 15. srpna 1965, tedy 150 let po narození. Salesianske_stredisko_mladeze_animatorske_putovani_Turin_2015_105V domečku nedaleko, kde vyrůstal od dvou let, je nyní zřízeno muzeum nejen s věcmi matky Markéty, ale i s nábytkem rozmístěným tak jako tehdy. V tomto domě Jeník prožívá své dětství, nesčetné hádky s bratrem Antonínem kvůli jeho čtení a studiu a zde jsou mu také jeho maminkou vštěpovány první křesťanské hodnoty, jako jsou modlitby, zpověď a modlitba růžence. Naproti tomu dům Josefa, Jeníkovo bratra, který obsahuje důležitou kapli Panny Marie Růžencové, kde Don Bosko prožívá mnoho krásných chvil s chlapci při slavení eucharistie a kde také potkává Dominika Savia. Vedle tohoto domu je ještě kostel postavený k výročí 100 let od světcova narození. Jak symbolické spatřit tento kostel při 200. výročí narození. Aby si každý z nás mohl prožít, vyfotit či prohlédnout toto důležité místo, dostáváme volné pole působnosti, kdy každý z nás může vyrazit na místo, které ho zaujalo nejvíce či si prohlédnout muzeum věcí, předmětů a zvířat od misionářů z celého světa. Co by to bylo za salesiánskou akci bez seznamovacích her. V davu 50 lidí jsme si interaktivně představili během 2 minut ona zmíněná střediska a během hry, kdy jsme korzovali po místnosti a dívali se na sebe, tak dle pokynů Jirky se tvořily vždy dvě skupiny lidí podle toho, co nás vystihovalo a soutěžilo se, která skupina bude první. Pivo nebo víno? Muž nebo žena? Humanitní nebo technický obor studia? Pravák nebo levák? Apod.

Sobota započala mší svatou v malém kostele následovaná chutnou snídaní a pěším, nikoliv japonským putováním, po cestičkách, které prošlapal i náš milý zakladatel. Za slunečného rána jsme se rozdělili do skupin dle měsíce narození, dostali soubor otázek týkajících se putování a mapu společně s instrukcemi, že nás čeká putování do Castelnuova, místa kde byl Jeník pokřtěn, kde přijal první svaté přijímání a kde sloužil první mši. Během cesty máme vyfotit 3 selfie spojené s životem Jeníka, anebo se popřípadě nechat zvěčnit se 4 důležitými osobami figurujícími v jeho životě. Jak to probíhalo? Jako prvního potkáváme Carla – otce Dominika, který se živil jako kovář, a který se svou ženou Brigidou počal 10 dětí. K 10. dítěti se váže zázrak, kdy Dominik zachránil svou těhotnou maminku, která umírala. Prohlédnutím domova Saviových jsme se volným krokem přesunuli k veledůležité postavě Dona Calossa který se stal Jeníkovým duchovním doprovázejícím, podporoval ho v učení, odrazoval od kajících skutků nepřiměřených jeho životu a stal se jeho duchovním otcem. Zanedlouho však bohužel umírá. PikoškaV Morialdu mají i pohřební službu Don Bosco. Během putování po dětství Jeníka, kdy naše boty připomínají spíš absolvování vojenského cvičení v nepřístupném terénu než procházku, docházíme k dalšímu neméně důležité osobě, která také velmi ovlivnila Jeníkův život – Josef Cafasso. Pikoška přezdíván také jako otec šibenic. Tento o 4 roky starší spolurodák Jeníka pomáhal Jeníkovi v materiální i duchovní stránce života a jak už naznačuje přezdívka – tento kněz doprovázel mladé kluky na smrt. Chtěl si vychovat v Jeníkovi nástupce, ale v tu chvíli v něm probouzí touhu ne doprovázet kluky na šibenici, ale nedopustit to, aby začali hřešit. V tu chvíli začíná naplňovat své poslání zobrazené ve snu v 9 letech. Na kruhovém objezdu u Castelnuova budíme dobré pozdvižení, protože projíždějící auta sledují skupinky lidí poslouchající dobově oblečeného kněze, přecházejí na místech, kde vůbec nejsou přechody, až z toho jedna paní špatně odbočí a couvá přímo na výjezdu, což naopak vzbudí pozdvižení na naší straně.

Před námi se otevírá pohled na již zmíněné Castelnuovo (ano, s tou výbornou vinárnou), kde dál hledáme odpovědi na naše otázky. Některé už nám zodpověděli 3 světci, leč není to stále úplné a tak se vydáváme na lov první sochy Dona Boska, která je z roku 1898, a po zdárném nalezení doslova vyfuníme krpál ke kostelu sv. Ondřeje, kde s radostí potkáváme poslední důležitou osobu – samotnou matku Markétu. Ta nám však prozatím nemůže poskytnout informace, protože v místním kostele probíhá svatba. PikoškaČerný oděv je výrazem nejvyšší důležitosti akce, takže muži i ženy jsou zahaleni v černé a pro ty, kteří nechtějí být uvnitř, je venku pípa s pivem. Je pěkně chlazené, což jsem měla možnost sama okusit, když jsem se ve snaze zahlédnout nevěstu dostala do víru svatebčanů a s tím i kelímek s pivem.

Po ukončení svatebního veselí procházíme bočním vchodem do sakristie, kde skutečně sloužíval mše Don Bosko a je to opravdu nevšední zážitek být na stejném místě a představit si, že ani ne před 200 lety tady byl, modlil se, prožíval těžkosti stejně jako my. Po prohlídce kostela a modlitbě za všechny, o které se staráme, scházíme z tohoto kouzelného místa zpět přes město zpět na oběd, kotvíme u oné dobré vinárny a posilněni vjíždíme do městečka Chieri. Zde Jeník studoval, ale také pracoval, přičemž řemesla, která se zde naučil, využil pak při zakládání dílen pro kluky. Nejdříve nás Libor vede k budově bývalého semináře, kde Jeník uvažoval o vstupu k františkánům. Byl přijat, ale nenastoupil. Proč? Jak nás informoval Libor, po rozmluvě s maminkou a po zvláštním snu, kdy ve velkém davu řeholníků k němu přistoupil jeden a se slovy: „Hledáš pokoj, ale tady ho nenalezneš“, a po rozhodnutí jednoho kamarádova strýce, nevstupuje do kláštera. Prokličkovali jsme uličkami zpět až k chrámu Santa Maria della Scala, kde strávil Jeník nepočítaně času modlitbou u bočního oltáře Panny Marie. Po návštěvě tohoto kostela je čas rozejít se po svých vlastních potřebách – prohlídka města, dát si pravé italské presso či zhodnotit kvalitu italské zmrzliny. Na sklonku odpoledne dojíždíme do Mondonia, kde v nedalekém domě zemřel v 15 letech Dominik Savio a kam se sjíždění lidé z různých koutů s prosbou a poděkováním o pokojné těhotenství a šťastný porod, neboť v tomto domě vykonal Dominik Savio onen zázrak se svou maminkou. Pouť pokračovala návštěvou místního supermarketu, po níž následována večeře v restauraci matky Markéty. Pikoškamísto polévky zde vždy dostanete těstoviny a něco dobrého k tomu včetně dezertu. Není správné se na noc nacpat, ale když už jsme v Itálii, tak se vším všudy včetně vydatné večeře. Vzhledem k tomu, že máme za sebou půlku našeho putování, je čas se zastavit a Anežka nám k tomu dává 6 podnětných obrazů z dílny Martina Poláčka s výjevy ze života Dona Boska, obsahující popis obrázku, modlitbu a 3 otázky. Můžeme tak putovat opět po okolí Becchi, nechat na sebe působit kouzlo tohoto místa, vlastní myšlenky, pocity a třeba se i ztotožnit s jedním z těchto obrazů a vzít si pak jeden obrázek a napsat na něj jedno slovo, které charakterizuje naše rozpoložení. S dovolením zde uvedu pár slov pro představu… Nadechnutí, krok, důvěra, víra, světlo… Na závěr každého dne, a ani dnes tomu není jinak, si vyslechneme krátké slůvko, jako to dělal Don Bosko a jdeme spát či společensky konverzovat do vedlejší místnosti.Salesianske_stredisko_mladeze_animatorske_putovani_Turin_2015_194

Neděle a pondělí už jsou zasvěceny městu Turín. Město, kde začíná Don Bosko pomalu naplňovat své poslání, kde hledá místo pro svou oratoř a své hochy, čtyřikrát se stěhuje a nakonec nalézá prostor v Pinardiho domu, kde postupně roste jeho dílo z domova a kaple do oratoře, baziliky, internátu, školy, hřiště a vzniká tak srdce celého salesiánského díla. Odtud jsou zakládány další oratoře, vysílány první misionářské výpravy a odkud prýští úcta k Panně Marie Pomocnici díky vystavěné bazilice. V brzkých ranních hodinách oděni do kraťasů, tílek a přizpůsobeni teplotě zhruba 25°C procházíme přes obrovitánské náměstí, místní bulvár plný nejmodernějších módních výstřelků až k místu, kde přeskočila první jiskra díla našeho velikána. PikoškaMy vyletnění, v krátkých rukávech a všude kolem nás stále potkáváme lidi v péřových bundách. Vrcholem všeho je, když péřové bundy jsou vystaveny i za výlohami na místním bulváru a i lyže a podobné propriety. Setkáváme se tak s obdivnými pohledy na nás v krátkých rukávech a stejně tak našich pohledů na ně, kteří chodí v šálách, čepicích a zakuklení jdou za svým cílem. Prvním místem je kostel sv. Františka z Assisi, kde v sakristii potkává Don Bosko Bartoloměje Gareliho, prvního chlapce. Nazve ho svým přítelem, začne jej vyučovat katechismus a další neděli přivádí Bartoloměj další kamarády. Když opouštěl toto místo, chlapců je na 80. Poté putujeme přes domov markýzy Barolové, kde vzniká oratoř až k bazilice Consolata, kde během Liborova výkladu místní žena vymáhá příspěvek a neustále hudruje procházejíc mezi námi. V tomto místě je pohřben otec šibenic – ano, sv. Josef Cafasso. Vstupujeme právě ve chvíli proměňování, takže si prohlédneme tuto barokní baziliku, pomodlíme se a vydáváme se za cílem našeho dnešního dne – Valdocco.

Kličkujeme místními uličkami, uhýbáme všude možně přítomným cyklistům i autům, vyslechneme si nadávku místní ženy, která kvůli našemu početnému davu nestihne tramvaj a zanedlouho se před námi otvírá ono klíčové místo v celé své kráse. Už z dálky je slyšet smích, křik a jásot dětí, na nádvoří řádí mnohačetné výpravy dětí. Hraje se zde fotbal a musím uznat, že místním klukům to jde na jedničku, potkávám salesiána vychutnávajícího si kávu, druhého, který hraje fotbal s kluky a další partu hrající na třetího opět s fotbalovým míčem. Vydatný oběd s kvalitní českou vysočinou dodává energii na druhou část kde, kdy procházíme s naším slovenským kamarádem a průvodcem místnosti, kde Don Bosko žil, pracoval, psal a také zemřel. Nalezneme zde kousek původní podlahy, množství knih, nákresů baziliky, návrhu obrazu zdobící hlavní oltář zdejší baziliky, ale oříšky, které Don Bosko rozdával hochům z malého pytlíčku a vodu z 31. ledna 1888, kdy umírá Don Bosko. PikoškaDon Bosko byl velký 165 cm, tedy přibližně jako já a po tomto zjištění mnoho kluků se poměřuje se mnou a zjišťují, jaký měl výhled. Procházíme kolem malé místnůstky, v níž je křeslo, kde byl posmrtně posazen Don Bosko, aby se s ním kluci rozloučili a místo, kde byly pořádány generální kapituly. Hned vedle je pokoj a také postel, na které vydechl Don Bosko naposledy a ještě kousek dál je kancelář, kde psal Don Bosko dopisy, knihy, přijímal návštěvy apod. Naprostá fascinace nad tím, že stojím pár metrů od míst, kde se psala historie a začátky salesiánského díla, až se mi tají dech. Následuje prohlídka oné baziliky, kde je netřeba slov. Dokonalá, prosvětlená a velmi impozantní bazilika, kde je pochován Don Bosko či Marie Dominika Mazzarelová, odkud pramení úcta k Panně Marii do celého světa a která byla postavena opět na základě snu. To už je ale skoro čtvrtá odpolední a tak v Pinardiho kapli slavíme mši svatou. V místě, kde mnohokrát sloužil Don Bosko, sedíme my dnes a prožíváme spojení historie se současností. Ještě je čas spatřit kryptu, kde jsou pohřbeni všichni představení a kde jsou uloženy relikvie mnoha salesiánských mučedníků z celého světa. Zde je možné také spatřit místo, které Panna Maria Boskovi ukázala pro výstavu této baziliky. Na závěr dne nás animátory čeká konfrontace s oratoří přímo na Valdoccu, setkáváme se se salesiány a salesiánskou působící v tomto místě. Vnímám život a veselost všech kluků a děvčat, které tu potkávám. Hrají si, křičí, smějí se a strhávají na sebe pozornost dospělých stejně tak jako u nás. Na závěr nás pozdraví místní provinciál a povzbudí nás v našem animátorském snažení. Krásná tečka za dnešním putováním, nikoliv za dnem.

Za západu slunce, za dalekými alpskými vrchy, děkujeme za dnešní den společnou modlitbou u velkého kříže nedaleko našeho ubytování. Večer Libor vyhodnocuje naše odpovědi ze hry po stopách dětství Jeníka Boska z předešlého dne, promítá naše skupinová selfie a pro velkou radost nás červnových dětí vyhráváme onu soutěž díky úplným a pravdivým odpovědím na otázky. Jen co si posedáme zpět na svá místa, z kuchyně vychází postupně opět ony čtyři dávné postavy, které nám představují místní italské speciality v podobě rukolového salátu s rajčaty a česnekem, melounu s prosciutto a výbornou mozzarelou z buvolího mléka a parmazánem. Vše doplněné o ono ozdravné víno a degustace může začít. Je to náš poslední společný večer a tak v družných rozhovorech přetahujeme naši půlnoční bariéru pro zahájení spánku a povídáme si do pozdních hodin.

Každé ráno je teplejší a teplejší a dnes na odjezdu už můžu rovnou na snídani jít v kraťasech. Pakujeme, balíme výpravu a jde se domů. Tedy ne úplně, ještě nás čeká opět parný den plný kulturních prožitků a návštěvy Supergy. Po třech společných dnech už sedíme pomíchaně, utužují se nová přátelství, naše parta postupně opouští malebné Becchi a pár minut po deváté jedeme zpět do Turína vstříc novým zážitkům ať už v podobě výborného jídla, zmrzliny, kávy nebo turisticky zajímavých destinací, tudíž mnoho z nás se trhá na menší skupinky a společně se scukneme až v 14.30 u sochy Dona Boska na Valdoccu. Po té jsme se nalodili do italského autobusu, a vyjeli na kopec k bazilice Superga, na kterou stoupá i místní Zubačka. PikoškaNa tomto kopci, na kterém se skví tato nádherná bazilika, žijí největší boháči. A také je tu snad nejužší silnice. A krajnice přesně kopíruje okraje křížové cesty, takže nakreslená na zemi vypadá velmi vtipně. Zde na nás čekalo zakončení našeho společného putování hodnocením uplynulých dní za všeobecného pochutnávání si na pizze. Každý z nás dostal pohled, na kterém je Don Bosko a na který si měl napsat, co mu tento světec prostřednictvím této poutě sdělil, co si z ní každý z nás odnáší. Poslední pohled na Turín za lehčího mlženého oparu z tohoto poutního místa, na které se jezdí ze 4 důvodů. Prvním byl, že i sem putoval Don Bosko se svými chlapci, přičemž na to potřeboval celý den. Druhým důvodem bylo letecké neštěstí, kdy letadlo AC Torino havarovalo nárazem do opevnění této baziliky v roce 1949 a na památku nebyla zeď nikdy opravena. Třetím důvodem byl historický kontext, protože Superga byla postavena Victorem Amadeem jako poděkování za vítězství nad francouzskou armádou při bitvě o Turín. Postavena byla mezi lety 1717 – 1731. Poslední důvod si nepamatuju, promiň Ondro.Salesianske_stredisko_mladeze_animatorske_putovani_Turin_2015_090

Na zpáteční cestě, jako obvykle, pár informací o tom, kolik času máme na dojití si na záchod a kdy vyrážíme a kam. PikoškaA jak Libor prohlásil – v tomto autobuse si nic nenechávejte, protože ho už nikdy v životě neuvidíme. A pana řidiče taky ne, i když ten z toho má očividně i radost. Poslední minuty neúprosně utíkají, už jen poslední společná fotka a požehnání malých předmětů náboženské úcty zakoupené v nedalekém obchodě. Jen nevím, jak mám chápat nás všechny poutníky, protože po modlitbě na požehnání těchto předmětů pokropil sice Jirka předměty, vzápětí ale i nás a sebe svěcenou vodou z kalíšku.

Je to tady, naposledy se rozhlédnout a vyrazit směr autobus, naposledy se projít skrz Turín a připomenout si ona místa, kde jsme v průběhu dvou dní zastavili a pak už jen usazení do sedaček, kdy nás autobus setmělým Turínem odvážel ku domovu. Doznívající emoce vyšly na povrch při sledování filmu „Drž hubu!“, při kterém se začalo rozeznívat tichoučké pochrupkávání unavených poutníků.

Libore, napůl jsi se spletl, když jsi ráno v autobusu opakoval místa, která jsme navštívili s dovětkem, že už to možná nikdy neuslyší v celé podobě. Neuslyší, ale budou si o tom moci číst.

 

Na závěr pár postřehů z naší úžasné báječné pouti, a to…

… že záchod spojený se sprchou je fakt divný

… že splachovátko může v Itálii znamenat alarm

… že je dobré jít na záchod, i když se nám nechce, posedět si v bezpečí, i za cenu 50 centů

… že některé kruhové objezdy se prostě objíždějí dvakrát

… že bez správných a úderných komentářů prostřednictvím autobusového mikrofonu by naše putování bylo o mnoho chudší

… že pravé italské víno je lahodné, jídlo také, ale rýže s protlakem díru do světa neudělá

… že v italštině slovo typické může dostat trochu přisprostlý rozměr

… že naprosto skvělým slovem je slovo pikoška

… že najít záchod je opravdu oříšek

… že řidiči autobusu jsou prostě machři, když se vytočí v takových pidiuličkách

… že prožívat mše či modlitby na místech, která jsou promodlená od Dona Boska a jeho hochů je nepopsatelné

… že rakouské samoumývací záchody jsou prostě fascinující

… že italský řidič autobusu je schopný nás vyděsit k smrti, když se začne otáčet s autobusem na kraji prudkého svahu

… že mam slovní průjem a vypadá to spíše na román, než na krátký článek z putování, leč tolik zážitků a informací během 4 dní je prostě smršť, která se projeví i tu

… že plzeňácí skutečně neříkají ze z Plzně

… že když se zasekne autobus v křižovatce, protože je zácpa, tak se z kolony za ním z jednoproudé silnice stane tříproudá s nervózními řidiči jezdícími zprava doleva a doprostřed, přičemž neustále troubí

… že v pondělí se můžete koulovat a v pátek chodit v kraťasech a to necelých 1000 km daleko

… že zapadající slunce za Alpami je naprosto kouzelné

… že stát kousek od místa, kde se narodil a zemřel Don Bosko je úžasné

… že komentovat cokoliv v češtině v místě, kde vám nerozumí, je strašně fajn, jen v trolejbuse na cestě domů už to není úplně vhodná příležitost

… že stihnout za 4 dny prozkoumat život našeho světce je úžasná zkušenost

… že najít v autobuse pohodlnou polohu na spaní je skoro nemožné

… že nebýt účastníků, nemohla by být žádná pouť a nedošlo by ani k možnosti spřátelení napříč středisky a vědět tak, že na Salesiánském Velehradě ve dnech 7. – 9. srpna 2015 potkám mnoho známých tváří se společnými prožitky

… a že nebýt realizačního týmu ve složení Libora, Ondry, Anežky, Jirky a Vaška, nikdo z nás by neměl památku na těchto 5 dní prožitých na místech žití a působení našeho drahého zakladatele a že bez nich by náš život byl chudší o mnoho vtipných hlášek, ale hlavně o tuto nezapomenutelnou pouť. Veliké díky ještě jednou!

 

autor: Johanka Beránková